....pár řádek z historie sdružení...

Když jsem začátkem roku 2007 začal připravovat sajdkárovou jízdu cestovatele na vozíku na jiný kontinent, netušil jsem, zda najdeme vozíčkáře, který bude dostatečně odvážný, nevěděl  jsem, jestli se najde dostatek dobrých lidí, kteří podpoří tento projekt.

Dlouho jsem se celý projekt pouze v teoretické rovině snažil „prodat“ většímu partnerovi, který by zajistil podobnou expedici jako hlavní sponzor. Nedařilo se, a tak po roce marného snažení jsem už celou věc viděl dost černě. Přípravy na sajdkárovou jízdu se intenzívně začaly rozvíjet až v zimě 2007, kdy Jirka Ledinský ze společnosti Carservis s.r.o. nabídl úpravu a zapůjčení sajdkáru pro účely expedice.

Naším záměrem bylo lidem s fyzickým postižením nabídnout alternativu pro cestování na motocyklu. Vyloučili jsme použití motocyklu s přídavnými stabilizačními kolečky pro tento účel. I když takové systémy jsou také dostupné, nezajišťují vozíčkáři stabilitu v sedle potřebnou na dlouhé hodiny, dny a týdny cestování v náročných podmínkách. Vyloučili jsme také použití čtyřkolky pro dálkové motorkářské cestování – na dálnici nebo silnici, kde se ve vysoké rychlosti potkáváte s plně naloženými náklaďáky, má i čtyřkolka problémy s nápory větru, kterým musí čelit. Jediným rozumným řešením byl sajdkár, který nejenže je schopen uvézt velkou porci cestovatelských potřeb, batohů a přídavných kufrů, ale hlavně uveze i vozíčkářův hlavní nástroj pohybu – a tím je určitě jejich invalidní vozík.

Už v začátcích jsme se setkali s názory, že sajda, která jezdila v reklamách s babičkou, dědou a psem nemůže přece dojet dál než na Šumavu. A my tam chceme ještě posadit vozíčkáře…. No prostě byl to pro mnohé nezasvěcené opravdu bláznivý nápad. I u nás v Čechách již existují stavitelé moderních sajdkár, které mají opravdu hodně odlišné jízdní vlastnosti od těch před několika desetiletími, a také, u nás jsme nalezli vozíčkáře, kteří jsou schopni se nadchnout pro každou bláznivost. Naopak čím bláznivější tím lepší. Obzvlášť když takový počin zavání exotikou, dálkami a cestovatelských duchem.

Naším jezdcem číslo jedna se stal Zdeněk Krupička, kterého mi doporučil pan ředitel Jedličkova ústavu v Praze Honza Pičman. Zdeňka jsem znal ještě z dob, kdy jsem chodil jako student pomáhat vozit děti vozíčkáře do divadel, na koncerty nebo jsem je bral s Prokopem Vondrákem – jejich vychovatelem na vodu vyzkoušet jak se jezdí v kánoi. První setkání se Zdenkem po letech bylo spontánní a hned jsem věděl, že Zdeněk je ten pravý člověk pro nová dobrodružství se sajdkárem.

Zdeněk Krupička se narodil jako postižený. To mu neumožňuje chodit a běhat, ale tím končí veškerá jeho omezení. Žije životem úspěšného sportovce, jehož smích a nezdolný optimismus dostane každého člověka, který se s ním setká. Když jsem Zdeňka poprvé přivedl na schůzi BMW Clubu Praha mezi motorkáře, pár lidí nevědělo jak mu podat ruku nebo o čem si s tím postiženým vlastně mají povídat.

Zdeněk je hned v úvodu odzbrojil svými historkami jak coby dítě vyrůstající v Jedličkově ústavu se bavil o přestávkách tím, že chodil jezdit na střechu výtahu nebo že vymýšlel různá alotria jak potrápit své učitele i vychovatele. Nebo že třeba trekoval na zakarpatské Ukrajině s vozíkem po horách. Stejně tak byl nadšený do cestovatelské výpravy se sajdkárem firmy Carservis – hlavního sponzora celé expedice.

První testování sajdy a Zdenka proběhlo u  Jirky Ledinského a Honzy Žlábka v jejich moto servisu, a byli jsme všichni zvědaví, jak to celé dopadne… Stroj, který se v budoucnu měl proslavit coby marocká sajdkára, byl postaven na bázi motocyklu BMW R1150R LZ SIDE se sajdkárem firmy Velorexport. Motocykl disponuje klasickým boxerem německé výroby, má neocenitelný kardan, paralever i telelever doplňují kompaktní vzhled bavoráka. Označení sajdkáry LZ SIDE je taková malá značka kvality - znamená, že byl postaven firmou Carservis a má zaručené vynikající jízdní vlastnosti díky individuální stavbě, kterou přizpůsobují danému motocyklu i postrannímu vozíku. Marocká sajdkára měla být dále vybavena prvky, které umožní postiženému člověku nasedání a vysedání, a také případné zafixování těla v případě potřeby vozíčkáře. Další úpravou, kterou pánové mechanici měli vyřešit, bylo upevnění vozíku na sajdkáře.

Všichni jsme s napětím čekali, jak Zdeněk zvládne první nasednutí do sajdy. Přeci jen – přijel na invalidním vozíku, tak by to měl být invalida a to bude asi hodně obtížné. Chlapi mu dali ještě poslední rady jak se na to sedá, Zdeněk udělal hup a hup a už to bylo. Skočil tam v mžiku sekundy, a bylo vyhráno… Sklidil zasloužený aplaus, protože nám předvedl, že silné ruce mohou úplně v pohodě nahradit nohy. Komentáře typu, to jsme nevěděli, že nám sem přivezeš úplně normálního člověka, na sebe nenechaly dlouho čekat.  A je to tak – Zdeněk je úplně normální zdravý sportovec s fyzickým hendikepem, který má energie na rozdávání, a mnohý takzvaně zdravý člověk mu může závidět jeho životní optimismus a nezdolnou povahu se kterou jde do každé akce. Sajdkára si ho naplno získala, když mu s ní Jirka předvedl párkrát jízdu po dvou kolech nebo smyky v zatáčce.  Vše bylo dohodnuto, jdeme do toho, a jízda do Maroka s vozíčkářem v sajdě bude letos realizována.

Než jsme však mohli se Zdeňkem slavnostně vyrazit, čekala nás ještě spousta práce a povinností. První prezentace výpravy se odehrály na výstavě Motocykl 2008, kde firma Carservis – Wunderlich vystavovala marockou sajdkáru už s připevněným nosičem pro invalidní vozík. Ze začátku to bylo nesmělé, ale později se víc a více lidí přišlo zeptat, proč je tam sajdkára vystavena a co u ní dělá ten vozíčkář. Pak už Zdenka začali zvát na prohlídku svých stánků, první novináři napsali své rozhovory a články, Milda z Touratechu nám doporučil trasu cesty a Martin Kos z Velorexportu nabídl zpevnění sajdkáry a její vybavení dalšími nosiči, zvýšeným plexi a dalšími komfortními prvky. Také se ozvali první sponzoři – kluci ze sajdkárového klubu v Praze přinesli první peníze hned na výstavě. Zdeněk si získal srdce všech, a tak bylo mou milou povinností koordinovat přípravy pro jeho výpravu v atmosféře, kdy každý chtěl nějak pomoci a přiložit ruku k dílu. I já jsem se nechal plně pohltit touto příznivou reakcí všech motorkářů a rozhodl jsem se dát naší jízdě další symbolický rozměr.

Při překladu článků pro ICMN jsem narazil na článek o tradici amerických hárlejářů, která již přes čtvrt století pomáhá lidem s postižením svalovou dystrofií zkvalitnit jejich životy. Jedná se o benefiční vyjížďku Love Ride, jejíž cílem je v průběhu jednoho dne vybrat prostředky na konto postižených a  svojí jízdou vyjádřit solidaritu s lidmi, kteří měli v životě méně štěstí. Napsal jsem hárlejářům do Prahy  i Oliverovi - organizátorovi Love Ride do USA a dohodli jsme se na společné propagaci založení Love Ride   v České Republice. Začal jsem oslovovat média a získávat pro podporu této myšlenky srdce motorkářů. A tak když jsme odjížděli z Prahy a nultý ročník Love Ride  odstartoval, doprovázelo nás mnoho lidí se srdcem na pravém místě.

12. dubna 2008 ráno v časných hodinách jsme měli setkání na Klárově, kam nás přijeli podpořit sajdkáristi z BMW Clubu Praha a několik motocyklů Harley Davidson. Kolona se vydala na Malostranské náměstí, kde od 9 hodin byla uspořádána v Caffeterii Ferrari tisková konference k příležitosti odjezdu Sidecar Ride 2008 a založení Love Ride v České Republice. Diskutovali zde zástupci motorkářů s panem ředitelem Jedličkova ústavu Honzou Pičmanem o možnostech, jak by mohli více pomáhat postiženým svalovou dystrofií, zúčastnění se seznámili s konceptem Love Ride a expedičníci vyprávěli o své další cestě za poznáním a dobrodružstvím. Tiskovku moderoval Petr Jílek ze sdružení WW8, který také svými závěrečnými slovy dal i směr našim dalším iniciativám v oblasti cestovatelských motorkářských expedic pro vozíčkáře. Když nám přál šťastnou cestu a všem ostatním, abychom se znovu setkali minimálně za rok u projektu, ať už se bude jmenovat jakkoliv, ale s dobrým srdcem, věděli jsme, že jeho slova nezůstanou nenaplněny.

Z tiskovky jsme se přesunuli na Strahov, kde startoval nultý ročník české verze Love Ride . Účast byla skrovná – asi 40 motorek odjíždělo s námi ze Strahova k sídlu  BMW Autec, kde nás již čekala silná squadra motorkářů BMW (asi stovka motorek), kteří měli jarní vyjížďku a Zdeňka podpořili při jeho odjezdu.

Slavnostní start sajdkárové jízdy byl proveden zástupcem ambasádora  Maroka v České Republice panem Jibrailim. Kolona udělala Zdenkově motorce čestné místo v předních liniích a všichni mu mávali a přáli hodně štěstí na cestě. Zdeněk celou událost okomentoval slovy, že se cítil jako nějaká hvězda, jako kdyby přijel do Prahy prezident USA. Po předchozích týdnech stresu s přípravami bylo odměnou mně i mé ženě, že Zdeněk měl jeden krásný nezapomenutelný den ve svém životě – to když motorkáři přijeli podpořit jeho expedici i založení benefiční vyjížďky, zamávali mu na pozdrav a zvedli palec, když odjížděl do Maroka.

Více viz video Long way to Strahov.  http://vimeo.com/37879992

Sepsal Radek Kriegler